ALŽBĚTA KRAJČÍKOVÁ
Alžběta Krajčíková v současnosti pracuje jako programová manažerka Signal Festivalu. V roce 2024 působila jako externí kurátorka v Artium by KKCG, prostoru pro kulturní projekty společnosti KKCG na pražské Bořislavce.
Výstava představovala nejaktuálnější autorčinu tvorbu, která je založena na realistickém figurálním sochařství. Ústředním motivem výstavního projektu byla odvaha udělat změnu. Učinit krok do neznáma, aniž by nás při tom paralyzoval strach, bývá často jedno z nejtěžších i nejdůležitějších rozhodnutí v našich životech a může se týkat zdánlivých malicherností i existenciálních situací. Solitérní i souborné instalace a jejich mnohdy monumentální provedení mají za cíl nutkavě dodat odhodlání všem, kteří jej v danou chvíli potřebují. Drátěné bytosti svým zpracováním nastavují pomyslné zrcadlo tomu, co aktuálně prožíváme, a současně nás mohou přimět k rozehrání naší vlastní fantazie. Výstavou prostupovalo také téma tlaku na jednotlivce, ať už z vlastního očekávání, nebo od společnosti jako celku. Vedle dalších tematických souborů Psotková na výstavě představila autorské cykly Kůže líná a Kluzká židle. Dominantním objektem byl ale především Pilíř společnosti, který je unikátním představením autorčiných figurálních site-specific kompozic, které dotváří přímo na konkrétním místě.
Výstava byla součástí ročního výstavního cyklu s názvem Linie odvahy. Výstavní cyklus se zaměřil na ženské autorky z přelomu generací X a Y (roky narození 1979–1988), které jsou díky svým výtvarným projevům již rozpoznatelné a etablované na české umělecké scéně. Současně ale vyhledávají výzvy, negalerijní prostor Artium by KKCG přijaly za svůj a akceptovaly ho se všemi jeho specifiky. Vybrané tvůrkyně, které zde postupně představily svou tvorbu se silným odhodláním převedly své imaginace do reálných tematických linií. Skrze ně artikulovaly svá niterná i společenská témata a rozehrály nové příběhy.
Výstavní projekt My a ti druzí představoval fotograficko-reportážní tvorbu Jarmily Štukové v rozsáhlejším tematickém kontextu. Zabýval se šesti specifickými a problematickými situacemi z oblasti Asie a Afriky. Vybrané okruhy ovlivňují přímo geografické lokality, ale i globální environmentální poměry, sociálně-psychologické aspekty společnosti, ale zejména bezpečnost našich životů a charakter žití dalších generací. Většina z příběhů je nám mentálně i distančně vzdálená, avšak přesto se nás týká a rozhodně dotýká. Díky pouhým střípkům z médií jsou naše názory mnohdy zkreslené či stereotypní. Výstava proto nabízela poznání témat a lokalit objektivně, v souvislostech a doslova z různých úhlů pohledu. Výtvarné zpracování výstavy akcentovalo ústřední myšlenku, která spočívá ve zhmotnění pomyslného vztahu mezi námi a “těmi druhými”, jejichž životy jsou zachyceny na fotografiích. Jaký je mezi námi rozdíl, co máme společného, čeho bychom si měli vážit a co se od sebe můžeme navzájem učit? Scénografie výstavy vytvořená unikátně pro prostor Artia pomáhala k zodpovězení nejen těchto otázek. Současně zrcadlila naše vnímání a vybízela k dalšímu poznání či dotazování. Pochopení alespoň částečných souvislostí a odvaha ponořit se do zdánlivě vzdálených problémů by mělo napomoci ke vstřebání nelehkého autentického obsahu, zdokumentovaného a zejména zažitého přímo autorkou.
Výstava byla součástí ročního výstavního cyklu s názvem Linie odvahy. Výstavní cyklus se zaměřil na ženské autorky z přelomu generací X a Y (roky narození 1979–1988), které jsou díky svým výtvarným projevům již rozpoznatelné a etablované na české umělecké scéně. Současně ale vyhledávají výzvy, negalerijní prostor Artium by KKCG přijaly za svůj a akceptovaly ho se všemi jeho specifiky. Vybrané tvůrkyně, které zde postupně představily svou tvorbu se silným odhodláním převedly své imaginace do reálných tematických linií. Skrze ně artikulovaly svá niterná i společenská témata a rozehrály nové příběhy.
Výstava s názvem Potkala jsem sebe v lese představila cyklus autorčiných nejaktuálnějších uměleckých prací v různých formátech a třech základních výtvarných technikách: velkoformátová tušová kresba a tisky z hloubky, konkrétně mezotinta a čárový lept. V ateliéru zpracovává vzpomínky či pocity z prožité krajiny přímo na plátno nebo grafickou matrici. Grafická práce je pro Lenku intimní záležitostí, která vyžaduje preciznost už od samotného počátku (chystání matrice nebo práce s barvou, která má specifickou vůni). Proces tvůrčí práce drží autorku v neustálém napětí. Následný tisk je pro ni tím nejdůležitějším momentem, jelikož může zasáhnout přímo do průběhu – měnit obraz na matrici, dotknout se ho a experimentovat. V kontextu velkoformátových děl, které se v posledních letech staly jejím hlavním médiem, má pro autorku grafika funkci a hodnotu zejména osobního deníku, a tím pádem je důležitým doprovodem velkých kreseb. Typickými prvky autorčiny práce jsou také autenticita, intuice a preciznost, které v kombinaci s neutuchající touhou objevovat ukryté příběhy, přináší osobitou výtvarnou výpověď. Ta dokazuje, jak intimní vztah má Lenka k přírodě a k tvorům, pro které je les domovem. Výstavní projekt Potkala jsem sebe v lese má touhu povzbudit návštěvníka v uvědomění si, co může prožívat, když najde odvahu se vědomě stát součástí přírody. Stačí jen nemít strach objevovat příběhy o vnější i vnitřní – duševní krajině.
Výstava byla součástí ročního výstavního cyklu s názvem Linie odvahy. Výstavní cyklus se zaměřil na ženské autorky z přelomu generací X a Y (roky narození 1979–1988), které jsou díky svým výtvarným projevům již rozpoznatelné a etablované na české umělecké scéně. Současně ale vyhledávají výzvy, negalerijní prostor Artium by KKCG přijaly za svůj a akceptovaly ho se všemi jeho specifiky. Vybrané tvůrkyně, které zde postupně představily svou tvorbu se silným odhodláním převedly své imaginace do reálných tematických linií. Skrze ně artikulovaly svá niterná i společenská témata a rozehrály nové příběhy.
Naděje, odhodlání i radost z vítězství. Ale současně bolest, vztek a zmar. Emoce jedinečných okamžiků z vrcholných českých i světových cyklistických závodů přinesla charitativní výstava sportovních fotografií, která se díky podpoře společnosti Sazka a Czech Cycling Tour konala v Bořislavka Centru, ve foyer sídla skupiny KKCG. Výstava naplňovala dlouhodobý záměr skupiny vytvořit zde živý, volně přístupný kulturní prostor, který je místem pro setkávání. Fotografie Markéty Navrátilové z pětadvaceti ročníků Tour de France a dalších cyklistických závodů po celém světě doplňují snímky oficiální fotografky českých olympioniků Barbory Reichové a Jana Brychty, jehož jméno je výrazně spojeno s Českým svazem cyklistiky. Padesát snímků této trojice autorů nabízí netradiční pohled na svět cyklistiky stejně jako na nejznámější tuzemské i zahraniční závody. Polovina vystavených fotografií pochází z prostředí cyklistických závodů Czech Tour a Závodu míru. Další výběr snímků prezentoval světové závody, především Tour de France.
Název výstavy je metaforou pro autorův přístup k médiu malby. Milan Houser prozkoumává materiálový charakter maleb s takovou důkladností, že to lze připodobnit k preparaci nebol taxidermii. Obraz je objektem – tělem, barvený lak je kůží, rám je kostrou. Jedná se o autorovu pokračující snahu, jak osvobodit malbu z jejích obvyklých konstrukčních i materiálových limitů. Nabourání stereotypů, vztahujících se k tradičnímu pojetí obrazu, lze docílit například vystoupením z ustáleného závěsného principu instalace, zdůrazněním prostorovosti, zaoblením hran či odnětím rámu. V případě vystavených objektů se potkávají všechny tyto ambice. Vzniklé umělecké preparáty díky laku stále zachovávají svůj autentický tvar. Upoutávají na sebe pozornost svými krápníkovitými přesahy napomáhajícími k trojrozměrnosti díla. Kovová konstrukce stojanů může působit cizorodě, ale ve skutečnosti dotváří antropomorfní podobu objektů. Ty na jednu stranu v prostoru foyer působily jako umělecké solitéry, ale v celkovém kontextu jako zástup humanoidů, jejichž výtvarné zpracování odkazuje k autorově zájmu o vesmír a sci-fi tematiku. Objekty v prostoru a na stěnách, byly doplněny grafikami, které odkazují k analogii litých barevných vrstev.
Houserův vztah k tvorbě je v podstatě „nemalířský“, dá se také označit za malířství v rozšířeném poli. Dlouhodobě používá průmyslové materiály a technologie. Kontinuálně zpřesňuje úzký okruh vybraných formálních postupů. V poslední době pak konkrétně používá barvený lak, který si nechává vyrábět. Tvoří ve velkých sériích bez konkrétních příběhů, kterými se snaží obsáhnout sledované formální postupy s cílem opakovatelné dokonalosti. Ústředním tématem jeho tvorby není jen fascinace vybranými fyzikálními vlastnostmi materiálového světa, ale i možnosti jeho vidění a vnímání.